Archiv článků
Adventní sváteční slovo (Miroslav Erdinger)
Milí čtenáři, slovo advent je z latinského adventus a znamená příchod. Označuje se tak začátek církevního liturgického roku a je přípravou na vánoce. Teologický význam je dvojí očekávání. Jednak očekávání narození ve Starém zákoně zaslíbeného Spasitele Ježíše Krista, jednak jeho druhého příchodu, nazvaného parusia.
Původně pramení pojem advent z řeckého epifaneia, zjevení. Označoval se tak příchod božstva do chrámu nebo návštěva krále. Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem. Epifanie byla prvotní slavností narození Ježíše Krista, dnes je slavností zjevení Páně. Těchto osm týdnů s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postní, představovalo 40 dní. Připomínají symboliku putování lidu Božího pouští z otroctví Egypta do zaslíbené země.
Počátek slavení adventu sahá do 7. století. Západní církev slavila určitý počet nedělí, čtyři až šest, později papež Řehoř Veliký stanovil kolem roku 550 čtyři adventní neděle.
Z Galie (oblast v západní Evropě, dnes Francie a Belgie) pochází zvyk spojovat advent s eschatologickým očekáváním ( řecky ta eschata – poslední věci) druhého příchodu Krista na konci věků
V církevním kalendáři začíná Advent první nedělí adventní, to je neděle mezi 27.11. - 3.12. Konec adventu představuje západ slunce na Štědrý večer. Liturgická barva pro Advent je fialová. Třetí neděle se jmenuje Gaudete (z latinského – radujte se) a je dovoleno užít při bohoslužbě barvu růžovou.
Církev pravoslavná dodržuje až dosud šestitýdenní adventní dobu, od 15.11. do 24.12. a to jako dobu postní. U pravoslavných není 1. advent začátkem církevního roku. Ten ve východní církvi začíná už 1. září.
V západní tradici je advent dobou zklidnění. To odpovídalo životnímu stylu našich předků, kteří drželi meditativní večery za dlouhých prosincových nocí. Dnes je, žel, advent využíván především komerčně, proto o něm lze jako o době ztišení hovořit jen v křesťanské tradici. Výrazným symbolem adventu je adventní věnec, ozdobený čtyřmi svícemi. Děti mívají adventní kalendář, který se také, k lítosti mnohých a k radosti jiných, stal komerční záležitostí.
Česká hudební tradice má mnoho dobrých adventních písní – zpívají se především při jitřních mariánských mších zvaných roráty.
V evangelickém zpěvníku jsou také adventní písně, významná je např. 269 Lukáše Pražského Vesele zpívejte.
Tradičním symbolem západní církve je adventní věnec. Slouží k odpočítávání čtyř týdnů v Adventu. Věnce je z jehličnanů se čtyřmi svícemi. Každou adventní neděli se zapaluje další svíčka. Klasické adventní věnce jsou zavěšovány na stuhách, v posledních létech, od počátku 21. století, se používají věnce na stůl.
Věnce ze zelených rostlin stejně jako svíčky byly užívány symbolicky ještě před příchodem křesťanství. Podle některých teorií byl v předkřesťanské době symbolicky využíván věnec v té podobě, v jaké ho používáme my a křesťanstvím byl převzat někdy kol. 16. stol.
Podle jiné teorie, velmi lidské a přívětivé, byla tradice adventního věnce založena až v 19. stol. v Hamburku německým protestantským teologem, farářem Johannem Friedrichem Wichernem (1808 - 1881). Zabýval se městskou misií a založil školu pro chudé děti. Ty se ho každoročně v předvánoční době ptaly, kdy už budou vánoce. V roce 1839 proto vyrobil předchůdce dnešních adventních věnců ze starého kola, 19 malých svíček a 4 bílých svící. Každý den se zapalovala další svíčka a v neděli vždy jedna velká. Zvyk se rozšířil nejprve do německých protestanských sborů . Dnes se používá jak v katolické, tak pravoslavné církvi. A samozřejmě i v evangelické církvi a vnímáme, jak se tento symbol příchodu světla čím dál víc dostává do adventní a vánoční výzdoby všude, nezávisle na církvích.
Co je o příchodu Krista Pána, o příchodu světla do všelijakých našich lidských temnot řečeno v Bibli v evangeliu podle Jana? „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila ... Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo ze světa. Na světě byl, skrze něj svět povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“.
Přeji vám, milí čtenáři, ať světlo Boží lásky v přicházejícím Kristu svítí do všech Vašich temnot, ať probouzí lásku ve Vás, ať Vám také lásku přináší skrze blízkost Kristovu i blízkost lidí.
O smrti, umírání a památce zesnulých (Pavel Klimovič)
Všichni zemřeme, to je naše jediná jistota. Naštěstí nevíme kdy a za jakých okolností. Podle křesťanského učení je smrt přechodem do jiné, nám žijícím nepřístupné dimenze.
Věříme, že se setkáme s milosrdným Pánem Bohem, kdy náš další život po smrti, tzv. věčný život bude vypadat podle toho, jak jsme zde na zemi naplnili zákon lásky, jak jsme se naučili milovat své bližní, sebe a v první řadě Pána Boha. Pro ty, kdo nemají dar víry, je měřítkem vztah k bližním, vztah k dobru obecně.
Umírání je různé. Věřící pohlížejí na umírání jako na poslední příležitost obrátit se celým svým srdcem k Bohu, vyrovnat se s lidmi, tj. odpustit, že vše nebylo podle mne, přijmout sebe takového, jaký jsem. Na to se vlastně připravujeme celý svůj život. K tomu věřícím slouží svátosti, jako je svatá zpověď, svaté přijímání, pomazání nemocných. Pro ty, kteří církev neznají, je to příležitost přehlédnout celý svůj život a litovat toho, co člověk udělal špatně nebo neudělal dobře. K tomu ovšem směřujeme celým svým životem, nic nepřijde najednou samo od sebe. Podle církevní nauky nakonec stejně všichni skončíme v rukou našeho Pána Boha, říká se tomu soukromý soud. Člověk ( respektive jeho duše, tj. jeho vědomí ) je posouzen podle toho, jak se choval ke svým bližním, nakolik jim dokázal odpouštět, nakolik se stavěl během svého života na stranu dobra i za cenu vlastních nesnází. Zařadí se do jednoho ze tří stavů: stav nebe, stav očistce, stav pekla. Do stavu nebe ani pekla není tak snadné se dostat. Stav nebe je pro ty, kteří se zde na zemi naučili maximálně milovat, tzn. potřeby lidí, s kterými přicházeli za života do styku, byly pro něj stejně významné jako jeho vlastní potřeby, a podle toho se také k lidem chovali. Stav pekla je pro ty, kteří do poslední chvíle svého života odmítali dobro jako takové, libovali si jednoznačně ve zlu. Stav očistce je přechodný stav, kdy člověk se ještě plně neotevřel nezištné lásce, tedy sice chyboval, ale také dělal dobro. Očistec má více stupňů a duše nakonec po tzv. očišťování skončí ve stavu nebe.
K tomu, abychom jim tento proces zkrátili, můžeme přispět my věřící, kteří žijeme ve stavu milosti posvěcující. To znamená, že jsme pokřtění, pravidelně chodíme do kostela, pravidelně se modlíme, pravidelně chodíme ke svaté zpovědi a svatému přijímání a to vše upřímně a s vírou. Ve dnech 1. – 8. 11. se denně takový člověk pokřtěný a praktikující svou víru může účastnit mše svaté, jde ke svatému přijímání, pomodlí se na úmysl Svatého otce ( papeže ) a poté navštíví nějaký hřbitov, kde se pomodlí za zemřelé. Denně v těchto dnech může pomoci vždy jedné duši zemřelého z očistce do stavu nebe ( říkáme tomu, že získá pro duši odpustek ). Mechanismus neznáme, ale víra církve v odpustky vyplývá z Bible a je stará 2 000 let. Ten, kdo je pak z očistce vysvobozen, ví dobře, kdo mu pomohl, a stává se pak duchovním přítelem takového věřícího. Mnozí věřící doufáme, že v nebi máme už více takových duchovních přátel.
Přeji vám, milí čtenáři, abyste měli dostatek trpělivosti se sebou i s ostatními lidmi a vnímali skutečnosti, které nejsou na první pohled zřejmé a jasné.
Svatodušní úvaha (Jiří Chvála)
O výrazu, který vyšel z módy a o svátcích, které se neslaví. Aneb: Ani jsme nevěděli, že nějaký Duch svatý je.
více...Máj – čas zasvěcený lásce, ale ke komu? (Pavel Hynek)
Tak zase jednou mám vtisknout na papír něco, co se mnohem snáze říká, než píše. Přitom mám jen malou naději, že by se to lépe četlo, než poslouchalo. Námětem je měsíc květen, zasvěcený Panně Marii. Možná tedy nebude od věci, povědět si něco o způsobu zbožnosti, který představuje.
více...Uvedení do Velikonočních obřadů aneb jde o folklór nebo o Život?
Architektonickým středem PL Bohnice je chrám sv.Václava. Někteří v něm vidí zařízení pro „uspokojování náboženských potřeb“, jak to hlásala nedávná totalita. Ne každý jde na kořen věci, aby se radikálně dotazoval na prapůvodní příčiny toho, proč tu křesťanské kostely vůbec jsou. Předně by musel zjistit, že křesťanské kostely tu zdaleka nestojí od 1. století, v němž se „euangelion“– neuvěřitelná radostná zpráva, že zlo ve světě a smrt jsou překonány - stihla rozlétnout po celém „tehdejším světě“, totiž římském impériu. Absolutní nárok či „program“ oněch kristovců – křesťanů v té míře provokoval a dráždil vládce polyteistického Říma, že si na křesťany v několika vlnách pronásledování „posvítili“ (což je módou dodnes, ať v zemích islámu nebo v Číně nebo v našem nedávném totalitním režimu). Kostely vznikají masivně až po r. 313 (po vydání Ediktu milánského). Do té doby se křesťané scházejí po domech, aby slavili právě onu šokující událost z roku asi 30 – vzkříšení tesaře Jehošua z Nazaretu, v něhož jeho okolí uvěřilo jako v Syna Božího, který se nezdráhal stát se jedním z nás. Neověřitelná událost, označovaná za bláznovství, a to jak v listech Pavla z Tarsu (počínaje r. 51), tak vlastně až dodnes.
více...Uvedení do postní doby (Miloš Rejchrt)
Popeleční středou, která letos připadne na 9. března, začíná postní období. Půst byl praktikován už v rané církvi prvních staletí, ale jenom několik dní před velikonocemi, těmi největšími svátky křesťanstva. Koncil v Laodiceji v polovině 4. století rozhodl, že půst bude trvat 40 dní, a jako jídlo bude dovoleno jen chléb a sušené ovoce, tedy taková veganská strava bez přítomnosti čehokoli živočišného.
více...Pokora (Pavel Hynek)
Pokora je schopnost vidět nezaujatě své skutečné přednosti a nedostatky.
Pokora je také schopnost přijmout realitu, která mě přesahuje.
("Pokora je pravda." sv.Terezie z Avily)
Pokora je možná slovo, které nezní každému příjemně, koneckonců patří mezi zneužívaná slova:
"Musíš být pokorný!"
Ve skutečnosti se jedná o vlastnost, respektive dobrý návyk, který je založen na rozumu a přináší četné výhody.
Trpělivost (Pavel Hynek)
Dobré návyky mají několik věcí společných. První je, že vědomě používáme svůj rozum, abychom řídili svůj život. Rozum sice používáme pořád, ale ne vždy je tam ten prvek uvědomění a zacílení. Někdy vlastně jen rozum slouží nějakým pocitům, nebo hnutím. Tak třeba někdo na drogách musí hodně přemýšlet, aby získal peníze, které na drogy potřebuje. Ale ten jeho rozum není svobodný je řízen potřebou obstarat si svou dávku. Nebo některý alkoholik vymyslí neuvěřitelné skrýše, kam by ukryl svou lahev, před členy rodiny. Ale zase rozum poslouchá žízeň.
více...Skylla a Charybda nemocničního kaplanství (Jaromír Odrobiňák)
Lidská bytost a její život má čtverý rozměr: biologický, psychický, společenský a duchovní (spirituální). Moderní medicína vycházela původně z prvního a postupně objevovala ty další. Donedávna opomíjela ten čtvrtý. Řadu let se ale v západních zemích prosazuje potřeba „duchovní péče“ o pacienty. Je pojata ekumenicky, resp. nekonfesně. Vykonávají ji speciálně vyškolení pracovníci, tzv. nemocniční kaplani (dvojznačnost termínu kaplan může působit nesnáze). Jsou součástí nemocničního personálu (na rozdíl od duchovních určitých církví, kteří tam docházejí na pozvání). Před několika lety začal být tento druh péče zaváděn v některých našich nemocnicích. O přiblížení jejích problémů jsme požádali Mgr. Jaromíra Odrobiňáka. Vystudoval teologii na KTF, absolvoval kurz pro nemocniční kaplany na ETF a pětiletý psychoterapeutický výcvik. Působí jako nemocniční kaplan v Psychiatrické léčebně v Praze 8 a v nemocnici Na Bulovce.
více...